Cesta k mému posláním

Nikdy by mě nenapadlo, že mě, milovníka východní filozofie, osloví křesťanství. Nikdy by mě nenapadlo, že cesta za klidem a kontemplací do kláštera Benediktýnů, kterou jsem tak moc potřebovala, mě posune směrem, který bych nepovažovala za možný. Platí zde ono známé: "Nikdy neříkej nikdy". Dnes tvrdím, že všechno možné je, jsem fatalista a věřím, že máme osud předem daný. Mnohé zásadní věci, které se v mém životě nebo ve společnosti odehrály, jsem vnímala několik let předem. Kdyby byla budoucnost nahodilá, jak by to bylo možné? 

Vyrůstala jsem v ateistické rodině obklopená láskou, kde ale slovo Bůh bylo synonymem berličky pro slabé a bezbranné. Přesně si vzpomínám na chvíli, kdy jsem Ho zažila. Bylo mi dvacet let, seděla jsem, nohy pokrčené a četla, světe div se, detektivku. Byl to přelomový okamžik od kterého nemůžu říct, že v Boha věřím, ale že vím, že je. Ve 33 letech jsem, po jedné z operací, bojovala o život. Tehdy jsem zažívala opravdu velice intenzivní duchovní stavy, které zpřeházely můj žebříček hodnot a změnily mé vnímání světa od základu.

Život šel dál, děti vyrostly, rodiče zemřeli a já seděla v autě směrem do kláštera. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v něm našla místo klidu a samoty, skupinu úžasných lidí, které spojovala láska ke středověkým manuskriptům. Obrátilo mi to život vzhůru nohama a když jsem přijela domů rozhodla jsem se, že svůj život oddám Bohu tak, aby sám vedl mé kroky směrem, který pro mě považuje za nejlepší. A proto nyní sedím u počítače a píšu tyto řádky.

Svět je neuvěřitelné místo. V každé chvíli dochází k zázrakům. Jen se je musíme naučit vnímat.